Soustředění na Černém potoce 27.-29.6.2018

Jak jsem viděl soustředění našich baseballistů očima trenéra.

Po několika letech jsme se zase vydali na soustředěnína tábor Černý potok ve Velké Kraši. Je pravda, že počasí nám úplně nehrálo do karet, ale i tak jsme jeli vstříc zážitkům. České dráhy, jakožto národní dopravce, nám poskytly luxusní hodinku na nádraží v Lipové. Z počátku jsem si nebyl jistý, jak čas vyplníme, ale jednoduchý úkol (naučit se kalkulačku – abychom se spočítali) byl na hodně dlouhou dobu. Zábava tak byla v plném proudu. Když už nakonec jel i ten vlak, nechal jsem zbytek trenování (kalkulačky) až na místo.

Cestou z nádraží do tábora jsem se dozvěděl spoustu zajímavých skutečností. Třeba, že v silech u zemědělského družstva je uskladněna rozžhavená ocel (usoudili podle nápisu Vítkovice na silech), nebo že někteří umí komunikovat s domácími zvířaty (je jich víc a každý umí jinak – pes, kráva, ovce). Nakonec jsme do tábora došli. Ihned jsme se ubytovali a začali s trénováním. To vše i přes začínající déšť. Pár sprintíků na mokré trávě dokáže taky pěkně pobavit. Ale všichni makali a nikdo nebyl jen do počtu. Dokonce ani rodiče. I ti se zapojili. V náš prospěch hrál i fakt, že kromě účastníků instruktrorské letní školy jsme byli v areálu sami. Nachystali jsme hřiště – vždyť zápas je pro přípravu to nejlepší. A navíc nás tam bylo na dva týmy dost.

Po večeři si pro nás připravili program mladí instruktoři. Dokonce se na to vymódili ve stylu 30. let. Sice se říká, že baseball jsou nejrychlejší šachy na světě, ale někteří reagovali na „elektrický proud“, mě hezky pobavilo. Některé vůbec nezajímalo, že proud se někam musí dostat. Stačilo říct jejich jméno a bylo. Pak jsem koukal, jaká může být dětská představivost při kreslení. Protože namalovat konkrétní věc tak, aby ji ostatní uhádli není vůbec jednoduché. Nicméně to už se pomalu chýlil den ke konci a přišla na řadu večerka.

Další den začínal zase za optimistické šedi a provazy vody z oblohy. Proto jsme zvolil variantu zimní přípravy – tedy tělocvičnu a posilování. Nikdo naštěstí žádné činky zvedat nemusel. Každý si zaposiloval jen se s vou váhou. K tomu jsme přidali i nějaké koordinační cvičení a trochu dovednostních disciplín. Pak už ale přišel na řadu opět trenink. A jak jinak než ve formě zápasu. A protože pršelo, tak jsme hráli na papíře. Nová forma baseballu nakonec pomohla i při výuce pravidel rodičů, kteří tam byli s námi.

Odpoledne už se naštěstí začalo počasí umoudřovat a nepršelo tolik. Díky programu instruktorů jsme se vetřeli na přednášku borců z Bushcraftu. Všiml jsem si, že ne všechny to bavilo. Taky jsem se hned potom dozvěděl, že máme vlastní borce, kteří umí rozdělat oheň i tam, kde nemají. Přesunuli jsme se zpět do tábora a zase se pustili do treninku. Nakonec jsme zase zahráli zápas. Jsem rád, že se mezi hráče zamýchali rodiče. Zápas měl hned jiný náboj.

Večer, i díky neutichajícímu dešti, jsme opět trávili v jídelně. Na některých se začala projevovat únava. Nicméně i tak dostali hráči pod vedením Mirka úkol. Museli rozdělat oheň z mokrého dřeva a pouze z věcí, které najdou v přírodě. Dostali na to hodinu a oheň musel vydržet hořet aspon půl hodiny. Nakonec to zvládli a to jen prá minut před limitem. Škoda jen, že jsme si nic neopekli, protože ten nahoře byl proti a zase se hrozně rozpršelo. Teď už vím, že to asi měli za trest. Všichni mi tvrdili, že dřevo našli v přírodě. Je pravda, že jídelna je taky v přírodě a nasekané dřevo pod přístřeškem ne taky z přírody.

Poslední den našeho malého letního dobrodružství už začínal krásně. Horko a ostré slunce zvedlo náladu všem. Někteří by sice rádi spali až do oběda, ale trocha správné motivace vytáhla z postele všechny. Byl by hřích nevyužít krásného počasí a nevyrazit k vodě. Cesta na Štachlovický lom nám byla všem dobře známá. Vždyť jsme ji v předešlých dnech běželi několikrát. Pravda, voda neměla příjemných 30 stupňů, valstně ani 20, ale nakonec do ní všichni vlezli. A z bručounů byli najdnou vysmátí a radující se teenageři. A zjištění, že jsou místa, ze kterých je možné skákat – samozřejmě bezpečně – je ještě víc potěšilo. David, byť jako nejmladší, byl ve vodě pořád. a pokud vylezl, tak jen proto aby si zase skočil. To nakonec vyhecovalo i Miru. Dlouho bojoval (že Karin nakonec došla baterie v telefonu, aby si ho natočila při skoku), ale i tak skočil a překonal svůj strach.

Po obědě už jen rychle sbalit věci, zkontrolovat jestli máme všechno (správně, neměli jsme všechno) a mohlo se vyrazit zase na vlak. Cesta, opět zpříjemněna hodinovou zastávkou na nádraží v Lipové, utíkala. V Šumperku na nádraží na nás čekalo překvapení v podobě Fastfoodu Drimlovi.Hot dogy na uvítanou rozhodně nemá každý.

Závěrem bych chtěl oděkovat všem rodičům, co s námi jeli a pomáhali s organizací soustředění.

Teď už nám nezbývá nic jiného, než se těšit na podzimní soustředění opět na stejném místě. Termín je 14.-16. září. Pevně doufám, že se nás tam sejde o dost víc. Ideálně všichni.

Přeji pěkný zbytek prázdnin a koncem srpna zase na treninku.

Cája